Podzemní vody, tedy všechny vody nacházející se pod zemským povrchem, se obvykle dělí na vody prosté a vody minerální. Jako minerální vody jsou v celém světě označovány podzemní vody, které mají některé zvláštní chemické či fyzikálně-chemické vlastnosti. V českých zemích se již tradičně odlišují od vod prostých podle pěti kritérií, jimiž je celkové množství rozpuštěných pevných látek, obsah oxidu uhličitého, teplota, radioaktivita a obsah některých důležitých látek (sirovodík, železo, arsen, jód aj.).
Srážková voda proniká zemí až k nepropustnému podloží a vytváří rezervoár prosté podzemní vody. V místech hlubinných puklin se tyto vody proplyňují oxidem uhličitým, který je produktem procesu ve žhavém magmatickém jádru země. Oxid uhličitý vodu chemicky okyselí a zvýší zároveň její rychlost při výstupu na povrch. Členitost hornin a různý stupeň jejich rozložení a propustnosti ovlivňují mineralizaci vody.
Každé jímání sestává z odkryvných prací, vlastního jímacího tělesa, které vodu zachytává a z potrubí, které ji vyvádí na určené místo, většinou do přepadové či výtokové vázy. Jímání prostých i minerálních vod bylo předmětem zájmu již ve starověkých státech (tzv. země úrodného půlměsíce, tj. Blízký Východ a Egypt, později Řím), je však zřejmé, že historie jímání v podobě cylindrických primitivních jímek sahá ještě dále do minulosti. Mezi nejstarší avšak mnohde dosud funkční cylindrická jímání minerálních vod náleží jímání ve vydlabaných kmenech stromů (Slavkovský les, Otročín aj.), jímání pramenů v dřevěném či dokonce kamenném pažení (Kyselecký Hamr u Chebu, dosud dochované pažení z granitu z r. 1648!) a jímání otvory v kamenných deskách. Velmi typickým jímáním kyselek, tedy minerálních vod s vyšším obsahem CO2, je jímání zvonové , při němž jsou rozptýlené vývěry soustředěny do výstupního potrubí různě širokými a různě tvarovanými (čtyř, šesti, osmibokými, oválnými až kulatými, pyramidálními) zvony, zvonky či trychtýři .
Jímání pramenů
